Šachový svaz České republiky IM Zdeněk Beil slaví 70!
Nemůžu uvěřit tomu, že je to už deset let, co jsem pořizoval mezi čtenáři prý ceněný dvoudílný rozhovor s mezinárodním mistrem Zdeňkem Beilem k jeho šedesátinám. Ale je to tak. Další dekáda je pryč a Zdeněk slaví 70. výročí svého narození. Copak o to, v aktuální době to není žádná tragédie a Zdeněk má do stařečka hodně daleko. Stále je to aktivní a činorodý chlap. Čas ale nezastavíme. Můžeme ovšem na chvíli zastavit my a v případě takového milníku vzdát hold jedné z legend českého šachu. A pogratulovat mu vše nejlepší, pevné zdraví a ještě spoustu šachové radosti.
O medailon pro Zdeňka mě poprosil jeho syn a můj kamarád Martin Beil. Zaslal mi spoustu údajů o tátovi, mnohé již byly uvedeny ve výše zmiňovaném rozhovoru. Píšu to proto, že na něj tak trochu i odkazuji. Martinovu snahu o co nejvíce informací chápu a cením, ale medailon není ze zásady snůškou a výčtem statistických údajů a přehledů. A o Zdeňkovi by se dal s trochou nadsázky v tomto ohledu napsat celý telefonní seznam. Na druhou stranu to jen svědčí o tom, jak bohatý (nejen) šachový život má.
Zdeněk je pohodový chlap. Poctivý. Příjemný, taktní i skromný. A velice pracovitý. V podstatě do čehokoliv, co kdy dělal, dával maximální úsilí, odfláknout nic neuměl. V rámci profesního života by se o něm dalo napsat mnohé, ale na tomto webu každého zajímá především jeho šachová stránka. I když…ono se to někdy prolíná. Jako třeba v roce 1989, kdy měl zakoupenou jízdenku a zajištěnou účast na legendárním zápasu Kasparov – Karpov, jehož druhá část se hrála ve francouzském Lyonu. Po zvolení starostou obce Dolany přišel tak bezprostřední nápor okamžitých povinností, že Zdeněk musel nechat jízdenku propadnout. Věřím, že to muselo být těžké dilema, ale odpovědnost k práci zvítězila. Ta jej následně i v budoucnu častokrát připravila o možnost atraktivních nabídek a značně omezila jeho hráčské aktivity. A že se pak po letech už nevrátil tak silný, jako býval dříve, jen snad nad slunce jasnější.
A jaká že to bývala výkonnost? V nejlepších letech a na vrcholu hrál v dnes už dávném roce 1976 na úrovni elo ratingu 2494. To je skoro velmistrovská třída, že? „V žádném případě! Myslím, že objektivně jsem výkonnostně na velmistrovskou normu nikdy sílu neměl. Začal jsem hrát pozdě, až ve 14 letech, a navíc jsem měl v mládí problémy se zdravím a fyzickou kondicí. Bez velmi dobré fyzičky na vrcholných soutěžích nelze uspět. Měl jsem také téměř vždy nevyrovnané výkony, dokázal jsem jeden den na turnaji porazit velmistra, ale v jiný den prohrát se slabším hráčem. Dnes už neexistující titul mistra sportu, který byl zhruba na úrovni dnešního mistra FIDE, jsem obdržel v roce 1976. Titul mezinárodního mistra jsem pak získal o devět let později. Co se týče plnění norem k dosažení tohoto titulu, bylo dříve více uzavřených turnajů, tak to šlo. Dnes to jde taky, ale přece jen se hrají především OPENy a uhrát normu vyžaduje dnes nejen umění, ale mít i kus sportovního štěstí při losování,“ zavzpomínal Zdeněk.
Od mládí byl výrazný talent. Na prvním neoficiálním přeboru mládeže, tehdy ještě v ČSSR, získal v roce 1968 druhé místo. Rád vzpomíná i na simultánku s legendárním velmistrem Luďkem Pachmanem v tomtéž roce v Olomouci. Nastoupilo proti němu 20 hráčů a jeden dorostenec – Zdeněk. Ve střední hře přehlédl Pachman pěšce a Zdeňkovi se povedlo partii dovést do vítězného konce, byla to jediná Pachmanova porážka na tomto setkání. Následovala častá přední místa na turnajích i na dorosteneckých přeborech země, kde se Zdeněk utkával a postupně šachově rostl na partiích s Dobrovolským, Ambrožem, Babulou, Karlíkem či Hausnerem. O něco později, už jako vysokoškolský student, se účastnil vysokoškolského přeboru v Hrazanech, kde se prý bojovalo zvláště úporně, mimo jiné i o účast na mistrovství světa vysokoškolských družstev v anglickém Teeside, kde Zdeněk (mimo celkového vítězství družstva) uhrál nejlepší výsledek na třetí šachovnici.
V dospělém věku hrál turnaje i nejvyšší ligu. Často velice úspěšně. Turnajů, kterých se zúčastnil, byl bezpočet, stejně jako dobrých výsledků, kterých v nich dosáhl. Měl štěstí na spolupracovníky i kolegy hráče, nejednou se díky tomu a samozřejmě s ohledem na svou šachovou sílu podíval i do zahraničí v době, kdy to za bývalého režimu bylo opravdovou vzácností. Odehrál řadu výtečných partií, na jeho štítě zůstali i velmistři zvučných jmen jako například Knaak, Schmidt, Jansa.
Velmistra Schmidta porazil na Evropské soutěži družstev šachistů železničářů USIC, která se konala jednou za čtyři roky. Zdeněk nastoupil za československé železničáře dvakrát v letech 1984 a 1988. Pro šachisty z tehdejších socialistických států to byla výjimečná možnost zahrát si celoevropský turnaj a tak na prvních šachovnicích nastupovali i velmistři. V rámci extraligy rád vzpomíná na své působení v Lokomotivě Olomouc, se kterou v sezóně 1986 – 87 dosáhl na titul mistra republiky, když tato událost byla ještě okořeněna jeho rozhodující vítěznou partií v posledním kole proti velmistru Pavlu Blatnému. Celkově odehrál v celostátní lize skoro neuvěřitelných 32 sezón a nasbíral v nich 12 medailí.
„Co se týče mého šachového stylu, vždy jsem upřednostňoval hlavně poziční hru, to je vidět i z mé volby zahájení, bílými hraji převážně zavřené hry. Souvisí to s mírným pochybením, které se stalo v mládí, kdy jsem příliš brzy přešel z otevřených her k zahájení 1.d4. Na druhé straně je pravdou, že jsem se nikdy nebál hrát ani ostré pozice a šarvátky na šachovnici, v kterých se teprve prokazuje síla. Někdy jsem je i cíleně vyhledával, než abych se jim vyhýbal. Za černého pak jednoznačně za nejlepší zahájení považuji Sicilskou obranu. Problém je ovšem v tom, že mnoho variant je proanalyzováno téměř do střední hry a černými pak vyhrát i s papírově slabším hráčem je obtížné. Proto jsem od určité doby hrál často Ufimcevovu či Pircovu obranu, kde se musí vymýšlet více nad šachovnicí,“ konstatoval Zdeněk.
Čím více s postupujícími léty přibývalo povinností, které bránily aktivní vrcholové šachové hře, tím více se do popředí dostávaly i její jiné aspekty. Zdeněk je například jedním z trenérů I. třídy v šachu, vzdělání k tomu absolvoval na pražské Karlově Univerzitě (mimo to je ve své specializaci inženýr geodet, později dálkově studoval i žurnalistiku). Ve své trenérské praxi vedl postupně několik mládežnických šachových kroužků v Olomouci, Litovli a Moravské Třebové. Jeho svěřencem byl svého času i velmistr Tomáš Oral a věnoval se samozřejmě i svým dvěma synům. Oba to dotáhli na úroveň kandidáta mistra. Mladší Ondřej záhy závodního šachu zanechal, starší Martin se mu v roli dnes už známého trenéra věnuje stále. V posledních letech Zdeňka navíc i velice potěšila obnovená tradice zavedení turnajů pro mládež Stříbrná věž v Litovli.
„Tvářit se, že je všechno za mnou, by byl nesmysl. Ale nad výkonnostní úrovní už ve svém věku moc nepřemýšlím. Snažím se hrát pro radost, mám odpovědnost ke kolegům v týmech, proto se občas na soupeře v soutěžích družstev připravuji. Po internetu je možnost sledovat mezinárodní silné turnaje, to mne baví a to mi asi nejvíce pomáhá udržet si určitou výkonnost. Šachy chci hrát už jen pro zábavu, pro možnost setkávání se s přáteli, jako zdroj vnímání estetiky, harmonie a souladu dění na šachovnici, když se to umí hrát,“ uzavřel svou úvahu Zdeněk.
Ještě jednou mu chci v závěru pogratulovat k významnému jubileu, popřát mu i nadále mnoho sil a vyjádřit přesvědčení, že se s ním ještě dlouho budeme tu i onde potkávat na místech, která voní šachem.
Ladislav Spurný
