Šachový svaz České republiky Zemřel Marek Vokáč
V neděli 14. listopadu ve věku nedožitých 63 let navždy odešel Marek Vokáč, jedna z nejvýraznějších postav českého šachu za posledních více než 40 let. Marek byl nejenom úspěšným hráčem – velmistrem, reprezentantem a mistrem republiky, ale také trenérem, reprezentačním kapitánem, dlouholetým funkcionářem, organizátorem, lektorem, školitelem, komentátorem, redaktorem mnoha šachových periodik a popularizátorem šachu. Šachu věnoval téměř celý svůj život. Čest jeho památce.
Vzpomínka Michala Konopky:
Markův odchod nás všechny překvapil svojí nečekaností a rychlostí. Nejprve po zdravotních komplikacích pobyt v nemocnici Na Bulovce, nepříznivá diagnóza, ale zároveň kapka naděje, že tu s námi ještě pěkných pár měsíců vydrží. Takový scénář podporovalo i to, že měl stále jasnou hlavu a bystrý úsudek. Pak přesun do hospice v Čerčanech, covid a v podstatě po pár dnech definitivní konec…
S Markem Vokáčem jsme se poznali někdy na přelomu let 1978 a 1979. Byl jsem tehdy ve skupině vybraných pražských žáků, kterým měl Marek jednou za čas přednášet. Měl u nás přirozený respekt, krátce předtím zahrál výborně na Mistrovství Československa 1978 v Mariánských Lázních, kde coby benjamínek a předpokládaný outsider překvapil favority a skončil čtvrtý. Průběh turnaje byl tenkrát krásně rozebrán v časopise Československý šach a nemálo pozornosti se tam dostalo i Markovi, včetně toho, jak zaháněl soupeře do časových tísní a velmistru Smejkalovi, tehdy hráči širší světové špičky, neváhal zahrát Morra gambit. Tenkrát byl Marek pro nás, děti, dospělákem, ale až mnohem později jsem si uvědomil, že byl vlastně jen o pár let starší než my. Svědčí to o tom, že už od mladého věku inklinoval kromě hraní i k jiným projevům šachové činnosti – k trénování a funkcionaření.
Svoji první partii jsem sehrál s Markem 23. září 1979 v holešovickém Parku kultury a oddechu na akci „Simultánka s mistry“. Partie netrvala dlouho, hned v zahájení jsem nastavil figuru. Pak jsme se střetli ještě mnohokrát, ale jeho vynalézavý styl mi neseděl a ve vážných partiích se mi nikdy nepovedlo Marka porazit.
Markův šachový záběr byl opravdu široký. Byl výborným hráčem, velmistrem, přeborníkem republiky z roku 1999 (tehdy na přeboru v Lázních Bohdaneč splnil poslední velmistrovskou normu) a členem olympijského týmu z Bledu 2002. Úspěšným trenérem, kapitánem mužské reprezentace na olympiádě v Moskvě 1994, ale posléze především kapitánem ženské reprezentace (to byla jeho srdcová záležitost – tehdejší generaci našich reprezentantek mezi lety 1996-2000 obdivoval a věřil jí). Vynikajícím komentátorem i zapáleným funkcionářem v čelných funkcích s mnoha vizemi. Šachu obětoval vše a šach byl pro něj vším. Často se naše šachové cesty protínaly, ať už za šachovnicí, nebo ve funkcionářské sféře. Spolupracovali jsme, a i když jsme občas měli rozdílné názory na různé aspekty šachového dění, nikdy jsem si Marka za jeho oddanost šachu nepřestal vážit. Marku, budeš nám velmi chybět!
Vzpomínka Františka Štrosse:
S Markem jsem se začal potkával v podstatě hned, co jsem se zhruba v polovině 90. let rozhodl vážněji věnovat šachu. Nejprve pouze na stránkách časopisů Československý šach a Šachinfo, později osobně jako jeho spoluhráč v pražské Holdii a jako spolupracovník v ŠSČR. Marek často filozofoval a bral různá témata hodně zeširoka. Mnohokrát tím dokázal protáhnout všemožné svazové schůze dlouho do noci. Povahou byl pesimista, ale na šachovnici byl velmi kreativní a vynalézavý a nebál se obětí. V roce 2019 jsem Marka přemlouval, aby si zahrál pár partií v pražském přeboru družstev za můj mateřský oddíl na Bílé Hoře. Moc se mu nechtělo, ale nakonec souhlasil. Dokonce se nechal přemluvit i na dohrávky přerušené soutěže po vypuknutí koronavirové pandemie. Když jsme ho pak v průběhu jednoho zápasu potkal na toaletě a viděl jeho utrápený výraz, neodpustil jsem si otázku: “Tak co, baví tě to?”. Marek se upřímně zasmál a odpověděl: “Ne. Ani trošičku mě to nebaví”. Ta soutěživost a sportovní náboj už ho sice nelákaly, ale šachy měl až do posledních chvil svého života moc rád.
Naposledy jsem Marka viděl v polovině září, když nás navštívil na strahovském sekretariátu po návštěvě lékaře. Byl ještě pesimističtější než obvykle a již na něm byla vidět vážná nemoc. Ještě si vypil kafe ze svého oblíbeného hrníčku a rozloučil se. Budeš nám chybět, Marku.
Na počátku své šachové dráhy. (archiv M. Vokáč)
Na turnaji O pohár časopisu Československý šach v Rýmařově 1973. (archiv M. Vokáč)
Na pionýrském šachovém turnaji. (archiv M. Vokáč)
V partii proti W. Uhlmannovi na mezinárodním mistrovství ČSSR v Trenčianských Teplicích 1979. (archiv M. Vokáč).
Marek ukazuje Petru Špačkovi teploměr s vysokou horečkou, která ho trápila během partie. (archiv M. Vokáč)
Během základní vojenské služby. (archiv M. Vokáč)
Během partie proti Vlastimilu Jansovi na mistrovství ČSSR ve Frenštátu pod Radhoštěm 1982. (archiv M. Vokáč)
Během partie proti Janu Smejkalovi v Trenčianských Teplicích 1985. (archiv M. Vokáč)
Během partie proti Jiřímu Lechtýnskému na mistrovství ČSSR v Praze 1986. (archiv ŠSČR)
Ze simultánky na Pražském hradě v roce 1999. (archiv Šachinfo)
V dresu Mahrly Praha během extraligové partie proti Zbyňku Hráčkovi v roce 2000. (archiv M. Vokáč)
Během bleskové partie proti Radku Londýnovi na turnaji Smíchovský soudek 2006. (archiv F. Štross)
Ve vítězném týmu Holdie Praha na bleskovém turnaji Smíchovské soudek 2006. (archiv F. Štross)
Mezi laureáty Ceny Salo Flohra za zásluhy a rozvoj československého šachu v roce 2013. (archiv M. Vokáč)
Mezi členy a hosty bělohorského šachového klubu DDM Praha 6 v roce 2020. (archiv Loko Praha)
Markův oblíbený hrnek na strahovském sekretariátu. Již umístěn na čestném místě ve vitrínce mezi šachovými pamětihodnostmi.